Věděla jsem, že boj o olympijské body nebude snadný. První šanci se o ně poprat jsem měla na závodě světové série v Londýně, který se jel opět na sprint-tratích.
Poprvé jsem stála na startu po boku triatlonových hvězd a už to jsem brala jako ohromnou zkušenost. Startovní listina byla nabitá až do posledního místa, více jak 65 se nás na ponton nemohlo vejít. Ve vodě to byl opravdu boj, především u bójek. Povedlo se mi vyplavat ve velké skupině. Měla jsem radost, kterou však vystřídala nešikovnost. Jelikož jsem měla kolo hned na začátku depa u výlezu z vody, neměla jsem moc času na svlékání neoprenu. Zatáhla jsem za šňůru od zipu a NIC. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Začala jsem zmatkovat, zbytek závodnic opouštěl depo a já se prala s neoprenem. V depu jsem ztratila více jak 20 vteřin a za takovou ztrátu se tvrdě platí. Přiznávám, že ze mě postupně vyprchávala motivace, když se náš sedmi členný balíček míjel s dvěma velkými balíky. „Vždyť ten druhý měl být můj!“, honilo se mi v hlavě. Věděla jsem, že na běhu musím bojovat s každou vteřinou, ale ztráta z kola byla veliká, a mě ta skutečnost vysávala. Do 7,5% ztráty za vítězkou jsem se nevešla a body nezískala.
Nevím, co bych k tomu dodala. Porazila jsem své nasazené startovní číslo a skončila na 55. místě. Nikdo ode mě nic neočekával. Na očekávání tu byly favoritky. Jak se asi cítila Anna Haug, která jako favoritka se startovním číslem 3, jela se mnou na kole. Nebo třeba olympijská medailistka Lisa Norden, která dokončila dvě místa přede mnou rovněž bez bodu. Na druhou stranu se alespoň někomu dařilo, když na skvělém 10. místě zafinišovala Vendy.