Po intenzivním soustředění na Fuerteventura jsem do Abu Dhabi odlétala s velkým očekáváním.
Z plavání jsem měla velký respekt, v závodech světové série se bojuje o každou pozici a plavání bývá nejsurovější. Nakonec se mi podařilo vyplavat velmi dobře v kontaktu s velkou skupinou. Cítila jsem se komfortně. Cyklistická trať se v mém podání však proměnila v peklo. Zuby nehty jsem se snažila akceptovat tempo balíku, ale již po druhém okruhu jsem ze skupiny vypadla. Trať se klikatila po tratích závodního okruhu F1, což bylo velmi atraktivní, ale tam ta pozitiva končila. Poprvé jsem měla strach, že budu dostihnuta vedoucí skupinou, jelikož jsem zbylých 8 okruhů odjela pouze ve dvojici s Japonkou. Velmi rychle jsem ztrácela motivaci, s tímto vývojem závodu jsem prostě nepočítala a tak jsem spíš jen čekala, kdy toto trápení skončí. To je olympijský triatlon. Pokud se vám nepodaří chytnout tu správnou skupinu na kole, závod pro vás v podstatě skončil. Nezbývá Vám nic jiného než sledovat; jak se vaše ztráta na čelo zvyžuje nebo zabalíte, jako to v tomto závodě udělala například Američanka True. Nekonečných 40km na kole mi vzalo veškerou chuť závodit. Po vyběhnutí z depa jsem za sebou nechala Japonku, která nam to byla psychicky zřejmě ještě hůř a vydala se na svůj pochod samotou.
Dvacátýmšestým místem jsem si sice doběhla pro svoje nejlepší umístění v sérii Mistrovství světa, ale spokojená jsem nebyla. Byl to první závod, který mi ukázal, na čem je potřeba pracovat. Nebudu hledat výmluvy, ale tak hrozně moc kamenné nohy na kole jsem ještě nezažila. Na VT jsem jako jediná žena byla schopna akceptovat tempo s muži na kole, trénink se vyvíjel dobře, nechyběla vytrvalost ani intenzita. Věřím, že jsme na dobré cestě a moje tréninková píle se projeví v dalších závodech.
