Navzdory ne příliš vydařenému výsledku ve mně mexický ostrov zanechal nezapomenutelné zážitky. Jediným mínusem bylo to, že jsem nemohla zůstat déle.
Na Cozumelu jsem strávila ve společnosti Honzíka Volára a Přemka Švarce necelých 5 dní. Čekala jsem, že bude v Mexiku horko, ale i tak mě to překvapilo, k tomu ještě slaný vlhký vzduch. Po příletu jsme museli zvládnout přesun nejprve autobusem na Playa de Carmen a pak trajektem na samotný ostrov. Už to byl supr zážitek, cestou zpátky ještě lepší. Ubytovaní jsme byli v malebném hotýlku v centru městečka u triatlonového nadšence Jorgeho. Byla jsem nadšená, jak jsou lidi na ostrově neustále usměvavý a v pohodě. Každý den jsme si chodili za pár šušňů kupovat čerstvou kokosovou vodu a šťávu z pomerančů. Moře bylo teplejší než voda v bazénu a těch rybiček. Chudinky nevěděly, co se děje, když do vody najednou skočilo téměř 70 závodnic. Plavalo se mi výborně, připadala jsem si právě jako v bazénu. Bohužel mi o pár vteřinek uplaval první balík, který se nám nepodařilo dojet. Ztráta však byla minimální, Japonka Ueda, která jela se mnou na kole, dokázala nakonec závod vyhrát. Já jsem konečně také celkem běžela, ale pětka za 17:30 stačila pouze na 33. místo.
Poslední výklus před odjezdem byl rovněž nezapomenutelný, že mi přes cestu běhali půlmetrový leguáni, byla sranda, ale tarantule na okolní zídce už tak bezpečně nevypadala. Věřím, že spoustu dalších krás ostrova, jsem poznat nestihla. Těším se až se sem budu moct vrátit příští rok tentokrát na poolympijské světové finále v triatlonu.
Venkovní krytá pětadvacítka, ve které bych vydržela trénovat
Kolem ostrova vede sice jenom jedna silnice, ale orkuh měří 65 kilometrů a pro cyklisty je vyhrazen celý jeden pruh.
Jedna malá ještěrka
Vyšperkovaný stoleček, u kterého byla radost snídat
Pro Honzu to byla jeho první zkušenost se SP. Těším se, že budu mít s kým cestovat i na další svěťáky v příští sezóně. Ve dvou se to lépe táhne